Přejít na: Obsah | Konec stránky

WIRTH, Zdeněk

Zdeněk Wirth

(11.8.1878 Libčany – 26.2.1961 Praha)

Historik umění. Pocházel ze středostavovské východočeské rodiny, jeho otec byl notářem.

Studia: Po absolvování gymnázia v Praze a ve Vysokém Mýtě studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě historii a bohemistiku. Doplňkově navštěvoval přednášky Bohumila Matějky a Otakara Hostinského z dějin umění (v dané době nebyla katedra dějin umění pražské univerzity obsazena, nebylo tedy možné obor samostatně studovat). Roku 1909 získal doktorát za práci o české barokní gotice.

Zaměstnání: Po státnicích nastoupil jako suplent na reálném gymnáziu na Malé Straně, později učil také na reálkách v Mladé Boleslavi a v Kladně. V roce 1906 byl přijat na místo vědeckého úředníka v pražském Uměleckoprůmyslovém museu (působil především v muzejní knihovně), jehož zaměstnancem zůstal až do říjnového převratu roku 1918. První světovou válku však strávil v armádě.

V závěru roku 1918 se stal úředníkem nově zřizovaného Ministerstva školství a národní osvěty, postupně zastával funkci vedoucího tzv. památkového oddělení (památková péče, ochrana přírody, muzea a galerie) a od roku 1923 byl jmenován přednostou celého osvětového odboru (osvěta – dnešní terminologií rezort kultury), tuto pozici zastával až do konce roku 1938. Současně od zahájení činnosti Státního fotoměřického ústavu roku 1920 jej až do roku 1940 vedl. Na jeho organizaci se neoficiálně podílel i poté až do druhé poloviny 40. let, kdy především spravoval tzv. Památkový archiv. V letech 1927–1938 přednášel dějiny umění na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při Českém vysokém učení technickém.

Druhou světovou válku prožil jako penzista, zastával pouze čestnou funkci konzervátora Státního památkového úřadu pro Velkou Prahu a Prahu venkov. V létě roku 1945 byl jmenován poradcem Ministerstva školství a osvěty s pravomocí koordinovat zajištění konfiskovaných památek. V letech 1947 až 1951 v této činnosti pokračoval jako předseda Národní kulturní komise. Od roku 1953 se stal funkcionářem nově zakládané Československé akademie věd, byl předsedou společenskovědní sekce a současně také vedl vědeckou radu Kabinetu pro teorii a dějiny umění.

Působení v institucích, spolcích, redakcích a výborech: V roce 1909 byl Wirth jmenován prvním redaktorem nového periodika SVU Mánes věnovaného soudobé architektuře Styl. Po odchodu ze Stylu (1911) převzal vedení redakce tiskové platformy Klubu Za starou Prahu – Věstníku Klubu Za starou Prahu. Současně v předválečném a válečném období působil také v redakci Památek archeologických.

Členem Klubu Za starou Prahu byl Wirth od roku 1905, do jeho činnosti se však aktivně zapojil až od roku 1911, kdy byl také poprvé zvolen členem Domácí rady. V ní zasedal prakticky až do své smrti, v letech 1930/1931 a 1939/1940 – byl předsedou spolku. Až do počátku 50. let byl také členem vedení Společnosti přátel starožitností českých. V období před první světovou válkou byl konzervátorem C. k. Centrální komise pro památkovou péči pro okresy: Německý Brod, Ledeč nad Sázavou a Přibyslav. Již v té době se také aktivně zapojil do činnosti Archeologické komise České akademie věda a umění, po smrti Karla Chytila byl roku 1934 zvolen jejím předsedou a tuto funkci zastával až do 2. pol. 40. let. Od roku 1930 zastával také pozici vedoucího redaktora soupisového projektu komise. Od roku 1911 až do 2. pol. 40 let byl členem Památkového sboru hl. m. Prahy. Během první republiky rovněž zasedal (často z titulu své ministerské funkce) ve správním výboru hradu Karlštena (1919–1941, 1939–1941 předseda), v uměleckém odboru Svatovítské jednoty (1919–1941), ve stavebních výborech Pražského hradu (1920–1941), Památníku odboje (1925–1938), Černínského paláce (1926–1938), Karolina (1934–1938), byl předsedou zakupovací komise Státní galerie (1937–1942) a místopředsedou komise pro Národní park tatranský (1936–1938). Byl také členem kuratorií či správních výborů Národního muzea (1919–1933), Technického muzea (1920–1938), Muzea hl. m. Prahy (1934–1938) a Uměleckoprůmyslových muzeí v Praze (1919–1941) i v Brně (1920–1938), samozřejmě byl také jmenován do výboru Svazu československých muzeí. V období po roce 1948 byl mimo jiné členem kulturní komise Státního úřadu pro věci církevní a výstavní komise Památníku národní kultury na Strahově.

Odborné badatelské zaměření: Svůj odborný badatelský zájem v dějinách umění Wirth již od doby studií zaměřoval především na architekturu. Zpočátku se snažil být zprostředkovatelem jejích moderních zahraničních trendů v českém prostředí. Ještě v období před první světovou válkou se však také velmi odvážně zabýval do té doby opovrhovaným fenoménem barokní gotiky. Ve všech svých uměleckohistorických studiích Wirth vycházel velmi dobré znalosti domácího památkového fondu, kterou získal během své intenzivní práce na uměleckohistorické topografii vydávané Archeologickou komisí. Tak ještě před rokem 1914 objevil fenomén českého „malého města“ a soustavně se věnoval historii urbanismu v Čechách. Ve 20. letech publikoval řadu článků o českých architektech 19. století. Ve 30. letech se soustředil na minulost a památky Prahy.

Činnost v oblasti památkové péče: O problematiku ochrany památek se Wirth začal zajímat již záhy po ukončení studia patrně především pod vlivem svého učitele Bohumila Matějky. Stal se konzervátorem C. k. Centrální komise a postupně se stále intenzivněji zapojoval do činnosti Klubu Za starou Prahu. V koncepci časopisu Styl i Věstníku Za starou Prahu se Wirth snažil prosadit svoji ideu, podle níž moderní architektura, urbanismus a nová teorie ochrany památek vycházející z Rieglových a Dvořákových myšlenek jsou součástí celkového myšlenkového proudu projevujícího se ve veškeré duševní činnosti. Tato myšlenka se stala významným hybatelem předválečného Klubu Za starou Prahu, jehož členy byla v té době řada architektů mladší generace. Byl také vůdčí osobností při formulování koncepce ochrany městských památkových celků, která v dané době ve spolku krystalizovala a stala se u nás východiskem památkové péče o historická města po celé 20. století. Wirth se snažil spolek na výzvu Maxe Dvořáka přetvořit v koordinátora ochrany památek v celých Čechách. Kromě textů věnovaných sledovaným kauzám záhy začal v jeho periodiku a v jiných časopisech publikovat i články vysvětlující nové trendy v teorii památkové péče především v duchu názorů Aloise Riegla, jejichž se stal v českém prostředí největším propagátorem. Nejvýznamnějšími z nich je patrně série článků nazvaná Zásady ochrany památek a veřejné estetiky publikovaná v letech 1910 až 1913 ve Věstníku Za starou Prahu, kde se ve spolupráci s odborníky věnoval také specializovanější ochranářské problematice jako je restaurování nástěnných maleb, sgrafit, obrazů, či údržba hradních zřícenin. Klubem byl pověřen sledovat především památkářské kauzy na pražském Novém Městě (jehož soupis památek měl připravit pro Archeologickou komisi ČAVU), věnoval se ale i památkám jiných čtvrtí. Navíc patrně nejaktivněji ze členů domácí rady Klubu monitoroval ohrožení mimopražských památek, zvláště východočeských (Pardubice, Vysoké Mýto, Havlíčkův Brod), informoval však také o situaci v Českých Budějovicích, ve Slaném, v Kladně, v Mladé Boleslavi či v Pelhřimově.

V letech 1908 a 1913 byl jedním z hlavních organizátorů Prvního a Druhého sjezdu na ochranu památek. Hlavní ambicí těchto sjezdů bylo sdružit všechny subjekty (muzea, galerie, spolky) a osobnosti zainteresované na ochraně památek v Čechách a přiblížit jim moderní teoretické postuláty oboru a současně zajistit vzájemnou výměnu informací. Do pádu monarchie si Wirth postupně vybudoval pověst jedné z nejaktivnějších a nejvlivnějších osobností památkové péče, byť neměl kromě konzervátorského pověření žádnou oficiální funkci v této oblasti. (Roku 1914 mu však Max Dvořák nabídl pozici moravského zemského konzervátora, kterou Wirth odmítl.)

Tuto pověst záhy po vzniku republiky zúročil, když byl vybrán za tvůrce a organizátora nového systému státní památkové péče na nově konstituované Ministerstvo školství a národní osvěty. Můžeme mu připsat jak tento systém státní ochrany památek, tak z větší části i personální obsazení jeho úřadů a ústavů. Současně se postupně stal i nejvlivnějším koordinátorem prakticky veškerých aktivit v oblasti památkové péče, i když zvláště ve 20. letech ve všech zásadnějších rozhodnutích žádal o vyjádření stanoviska i domácí radu Klubu Za starou Prahu a názor jejích členů pro něj byl následně do značné míry závazný. Ve změněné politické i hospodářské situaci, která provázela vznik nového státu, Wirth viděl svůj hlavní úkol v obhájení smysluplnosti ochrany památek pro tehdejší společnost. Snažil se najít cestu, jak skloubit náročné Rieglovy zásady s reálnými možnostmi vlastníků památek. Došel k závěru, že nejobtížnější bude ochránit objekty, které nebudou pro tehdejší společnost využitelné. Jedním z hlavních cílů se tedy mělo stát hledání důstojné a charakter památky nenarušující náplně pro stavby, které ji v nových společenských podmínkách ztratily. U objektů patřících státu, u nichž památkovému oddělení ministerstva příslušela kompetence památkového dozoru, se často osobně do tohoto „utilitárního hnutí“, jak je označil, aktivně zapojoval. Snažil se najít nové využití pro významné pražské paláce a další historické stavby. U tří nejrozsáhlejších úprav pražských historických staveb (areálů) – Pražského hradu, Klementina a Černínského paláce dohlížel na celý průběh rekonstrukcí.

Během 20. let, kdy postupně pronikl do zákulisí tehdejší politické reality, došel Wirth k názoru, že není možné prosadit schválení památkového zákona ve formě, s jakou památkářská obec počítala, naopak, že výsledkem by mohl být různým způsobem okleštěný a pozměněný hybrid, který by mohl zajištění ochrany pro památky ještě zkomplikovat. Až v závěru 20. let, po nátlaku domácí rady Klubu Za starou Prahu a především Vojtěcha Birnbauma, Wirth společně s památkovým oddělením začal osnovu památkového zákona soustavně připravovat. Komplikovaná politická situace v posledních letech před zánikem první republiky však jeho schválení již neumožnila. To však byla pouze jedna z příčin, které Wirtha, ale i většinu dalších představitelů státní ochrany památek, pracovníků muzeí a galerií i dalších institucí postupně přiváděly ke stále se prohlubující skepsi a nespokojenosti se stávajícími politickými poměry. Dalšími důvody jejich rozčarování bylo trvalé podhodnocování kulturní sféry ve státní správě a zvláště ve státním rozpočtu, ignorance většiny úřadů k zájmům ochrany památek i k problémům muzejních institucí.

Na počátku 40. let se odehrála známá diskuse o teoretické koncepci památkové péče mezi Václavem Wagnerem formulujícím tehdy nový přístup k ochraně památek známý dnes pod označením syntetická metoda a obhájci starší Rieglovy konzervační teorie Wirthem a Karel Guthem. Tato polemika se stala významným mezníkem v tříbení názorů na péči o památky.1 Wagner Wirthovi, kterého nazval „geniálním improvizátorem“ rekonstrukcí památek, v ústní diskusi 2 i v následné korespondenci 3 dokládal, že on sám, stejně jako někteří další aktéři meziválečné památkové péče, se v minulém období konzervační metodou striktně neřídil a že jeho cílem je tedy teoretické zaštítění již většinou převažující praxe. Wirth se však nové teoretické konstrukce se obával. Chápal význam hlavního Wagnerova cíle, tedy úsilí o „jednotný, ucelený dojem umělecké hmoty, prostoru a dekorace“.4 Bylo pro něj však nepřijatelné převzetí vedoucí role při rekonstrukcích památek umělcem (architektem, restaurátorem), protože zastával názor, že poslední slovo musí být vždy ponecháno památkáři.5 Tato racionální argumentace však u Wirtha následně přešla v nekompromisní osobní výpad proti Wagnerovi, který ohrožoval jeho postavení vůdčí osobnosti české památkové péče.6

V druhé polovině 40. let Wirth většinu svých aktivit soustředil na záchranu a organizaci správy zestátněných památkových objektů a jejich mobiliáře.7 V zájmu ohrožených památek se začal angažovat již v květnu roku 1945, kdy se stal členem České národní rady.

Záhy pokračoval jako zvláštní poradce Ministerstva školství a osvěty pověřený koordinací ochrany konfiskacemi ohrožených památkově cenných objektů i mobiliáře. Se zkušenostmi z tohoto období Wirth připravil koncepci samostatné instituce, která se měla soustředit výlučně na státní památkově hodnotný majetek – Národní kulturní komise. I pokud připustíme všechny ostré výhrady vůči této Wirthově činnosti, musíme přiznat, že mezi tehdejšími historiky umění i památkáři k ní právě on měl nejlepší předpoklady a patrně nikdo by na jeho místě nedosáhl více. Wirth byl zkušený historik umění, který velmi dobře znal domácí památkový fond, v předválečném období se zabýval přímo i šlechtickými sídly,8 které tvořily největší část dotčených objektů. Znal systém státní správy i legislativní mechanismy a především měl kontakty na nejvyšší představitele státu, jimiž byl respektován jako největší kapacita v otázkách ochrany památek. Přestože byl nestraníkem pro komunistický aparát, patrně díky svému příteli Zdeňku Nejedlému, zůstal důvěryhodnou osobou a Národní kulturní komise jako jedna z mála samostatných institucí mohla fungovat až do konce roku 1951.

Archiv:

  • Fond Zdeněk Wirth, odd. dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR v.v.i.
  • Fond Zdeněk Wirth, Literární archiv PNP.

Literatura:

  • Dvořáková, Vlasta, Zdeněk Wirth a potřebnost dějin výtvarného umění, Umění 27, 1979, s. 1-16.
  • Dvořáková, Vlasta, Zdeněk Wirth, in: Rudolf Chadraba (ed.), Kapitoly z českého dějepisu umění II, Dvacáté století, Praha 1986, s. 126–137.
  • Dvořáková, Vlasta, Zdeněk Wirth, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha: Academia 1995, s. 938.
  • Rokyta, Hugo, Přehled činnosti Zdeňka Wirtha v oborech památkové péče, ZPP 28, 1958, č. 3-4, s. 66-70.
  • Uhlíková, Kristina, Národní kulturní komise 1947–1951, Praha: Artefactum, 2004.
  • Uhlíková, Kristina, Zdeněk Wirth, první dvě životní etapy (1878–1939), Praha: NPÚ, 2010.

Bibliografie k památkové péči (výběr):

  • Zachování a ochrana historických a uměleckých památek – Vývoj otázky v XIX. století, ČČH 13, 1907, s. 323-332, 402-412.
  • Stavební rytmus malého města, Styl 1, 1908-1909, s. 327-336. (V roce 2013 vydáno in: Bulletin ČKA, 2013, č. 1, s. 61-63, ed. Vladimír Czumalo)
  • Preventivní ochrana památek, Českoslovanské letopisy musejní 2, 1910, s. 58-62.
  • Theorie a praxe ochrany památek, Českoslovanské letopisy musejní 2, 1910, s. 130-134.
  • Zásady ochrany památek a veřejné estetiky. I. Obnova a udržování. (Restaurace a konservace). Za starou Prahu 1, 1910, č. 4, s. 25-26.
  • Zásady ochrany památek a veřejné estetiky, II. Správná konservace sgrafit, nástěnných maleb a štuk, Za starou Prahu 2, 1911, č. 5-9, s. 42-45, 60-62.
  • Zásady ochrany památek a veřejné esthetiky, IV. správná konservace zřícenin, Za starou Prahu 3, 1912, č. 6, s. 42-44, 52-53.
  • Organisace ochrany památek v Rakousku, Reorganisace C. k. ústřední komise pro péči o památky, Za starou Prahu 3, 1912-1913, č. 9, 11-12, s. 70-71, 89-91.
  • Organisace min. škol. a nár. osv. Čsl. republiky (I. Všeob. poznámky, II. Odd. pro musejnictví a ochranu památek), Umění 1, 1918-1921, s. 246-253.
  • Obrazoborci, Styl 1 (6), 1920 – 1921, s. 70-71.
  • Zdeněk Wirth, Jan Hofman, Ochrana památek, Praha 1921.
  • Naše požadavky v příštím regulačním plánu hlavního města Prahy, Za starou Prahu 8, 1921, s. 2-4.
  • Oproštění chrámu sv. Víta, Za starou Prahu 8, 1921, s. 11-12.
  • Kutná Hora a Plzeň jako umělecké dílo stavební, Dvě kapitoly z dějin stavby měst, Styl 9, 1923, s. 16-17, 64-70, 104-111, 146-156.
  • Ochrana památek, Politika 2, 1925, č. 2, s. 190-196.
  • Ochrana památek, ČSPSČ 35, 1927, s. 1-8.
  • Stavební památky v dnešním životě, Horizont, 1931, č. 33-34, s. 181-192.
  • Z. Wirth, Památkový úřad, s. 1-3, in: Emil Hácha, Jiří Hoetzel, František Weyr, Karel Laštovka, Slovník veřejného práva československého, Brno 1934.
  • Jan Dvořák, Zdeněk Wirth, Ochrana památek, in: Otto Placht, František Havelka, Příručka školské a osvětové správy, Praha 1934, s. 1612-1709.
  • Stavební úprava Pražského hradu, Umění 9, 1936, s. 451-453.
  • Ochrana památek a Starého Města pražského, Architekt SIA 35, 1936, s. 12-16.
  • Sto let výzkumu památek památkové péče ve Francii, ZPP 3, 1939, s. 65-68, 116-119.
  • Vývoj ochrany památek 1845-1945, Architektura ČSR 9, 1950, s. 236-246.
  • Vývoj zásad praxe a ochrany památek v období 1800-1950, Umění 5, 1957, s. 105-116, 198-199.
  • Památková péče v Praze 1945-1960, in: Kniha o Praze 1961, Praha 1961, s. 29-34.
  • Zdeněk Wirth, Jiřina Nesvadbíková, Vlastimil Vinter, K vývoji památkové péče na území Československa, sv. 1-3, Praha 1983.

KU

Poznámky:

  • 1 Touto kauzou se nejvíce zabýval Ivo Hlobil, naposledy v Václav Wagner – strážce estetického působení památky, in: Václav Wagner, Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana, Praha 2005, s. 6–12; nejnověji potom Jiří Křížek ve svém příspěvku v tomto sborníku a v publikaci Vít Hrbek – Jiří Křížek, Návraty k domovu: Působení památkáře Václava Wagnera v Pacově a v Pelhřimově, Pelhřimov 2008.
  • 2 Zprávu o této diskuzi podala následně Augusta Millerová (Ochrana památek dnes a v budoucnu, Architektura IV, 1942, s. 103).
  • 3 Vzájemná korespondence je uložena v pozůstalosti Zdeňka Wirtha (OD ÚDU AV ČR, korespondence V. Wagnera) a v pozůstalosti Václava Wagnera (LA PNP, korespondence přijatá).
  • 4 Zdeněk Wirth, Metody preventivní ochrany, Umění XIV, 1942–1943, s. 123.
  • 5Konservační metoda vede k úctě k památce, synthetický princip povýší restaurátora na jejího soudce a oprávce“ (tamtéž).
  • 6 Viz pozn. ?.
  • 7 Wirth se na ochranu válečnými událostmi ohrožených památek soustředil již jako člen revoluční České národní rady v květnových dnech roku 1945. Následně byl v červnu roku 1945 pověřen Ministerstvem školství a osvěty organizací ochrany památek, které v důsledku války či Benešových dekretů ztratily původního majitele. V roce 1947 byla za tímto účelem založena samostatná organizace – Národní kulturní komise, funkci jejíhož předsedy Wirth vykonával až do konce roku 1951, kdy byla rozpuštěna. Převážnou část tohoto šestiletého období trávil mimo Prahu tříděním mobiliáře ze zestátněných objektů (podrobněji o jeho činnosti v této době a o Národní kulturní komisi viz má publikace Národní kulturní komise 1947 – 1951, Praha 2004).
  • 8 Československé hrady a zámky, Praha 1937 (2. vydání 1939 pod názvem České hrady a zámky).

Citace: Kristina Uhlíková: Wirth, Zdeněk, in: Biografický slovník památkové péče, on-line: http://previous.npu.cz/biograficky-slovnik-pamatkaru-I/wirth-zdenek/, publikováno: 24.10.2013, ověřeno: (DOPLŇTE!)

Ediční pozn.: Práce je vydána v rámci plnění Institucionálního účelového úkolu V+V na rok 2012 „Dějiny a teorie památkové péče“ (číslo úkolu 02 H 30 21 020).