Přejít na: Obsah | Konec stránky

Za Dobroslavem Líbalem

Dne 9.2.2002, uprostřed intenzivní badatelské práce, náhle zemřel doc. JUDr. et PhDr. Dobroslav Líbal, DrSc., velký český historik umění a památkář. Smrt jej zastihla v požehnaném věku 90 let. Ukončila život člověka, jehož dílo ve svém oboru nemá rozsahem a významem u nás obdoby.

Dobroslav Líbal byl nejvýznamnějším českým historikem architektury a urbanismu.

Bibliografie jeho publikovaných prací čítá řadu knih a více než 500 statí a článků, bez výjimky objevného charakteru a často zcela zásadního metodického a interpretačního významu. Jeho široký pracovní záběr zahrnoval vedle dnes již klasických syntéz vývoje české středověké architektury i monografické práce o jednotlivých památkách (Český Šternberk, Karlštejn, Zlatá Koruna, Zvíkov, Strahov a mnoho dalších), tematiku Prahy, cisterciácké architektury, měšťanského domu, dějin urbanismu i fortifikačních systémů a vojenských památek. K tomuto rozsáhlému publikovanému dílu je však třeba připočíst do tisíců jdoucí počet nepublikovaných odborných stanovisek, posudků a zejména stavebně-historických průzkumů a pasportů památek. K nim Líbal vytvořil dnes již mezinárodně uznávanou a přejímanou metodiku, na níž od roku 1951 pod jeho vedením ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů vyrostla v několika generacích celá plejáda jeho skvěle vyškolených žáků. Dnes, kdy chápeme řadu odborných činnosti v památkové péči jako samozřejmost (či přinejmenším by samozřejmostí měly být), můžeme jen stěží docenit, o jak průkopnickou, ve světě ve své době zcela ojedinělou metodu a týmový způsob výzkumné práce šlo.

Svými průzkumy a pasporty Líbal jako dosud nikdo před ním podrobně zmapoval kulturní hodnoty krajiny a sídel celé naší vlasti. Na území bývalého Československa snad nenajdeme historickou obec, stavbu či místo, které by osobně neshlédl a jehož obraz si natrvalo nevtiskl do své fenomenální paměti. Co obdivujeme na jeho uměnovědných pracích nejvíce, byla jeho jedinečná schopnost vidět a odhalovat netušené souvislosti. Jen málokomu bylo dopřáno umět u historického stavebního díla tak neomylně "vyhmátnout" to nejpodstatnější a poznané převést do syntézy, podané vždy nesmírně přesvědčivou formou. Jaká škoda, že člověku s tak pronikavým a tak záhy vyhraněným vědeckým a pedagogickým talentem bylo po komunistickém převratu v roce 1948 na dlouhá čtyři desetiletí zakázáno přednášet na vysokých školách. O kolik více mladých lidí mohl za tu dobu vychovat a zasvětit do nelehké vědecké práce.

Mnohaletá Líbalova práce v SÚRPMO se neomezovala jen na vědecký průzkum a hodnocení památek a sídel. Byla neoddělitelně spojena s procesem jejich záchrany a kvalifikované regenerace. Všichni významní architekti i další specialisté, kteří v tomto ústavu působili, zdůrazňují, jak obrovskou autoritou pro ně vždy byl názor dr. Líbala a jeho vlídná, a přesto nesmírně přísná kritika jejich projektů. Totéž vždy cítili i účastníci nesčetných památkových komisí, rad a poradních sborů, v nichž Líbal, přes své enormní pracovní vytížení, nikdy neodmítl účast. Dík své přirozené autoritě se tak stal postupně nejznámějším památkářem u nás i v zahraničí. Podílel se na první metodické příručce o regeneraci historických měst vytvořené SÚRPMO v roce 1959. Byl jedním z konceptorů většiny mezinárodních i národních konferencí SÚRPMO, a jedním z hlavních autorů katalogu zahraniční výstavy O úloze SÚRPMO v památkové péči uspořádané v Itálii v roce 1988.

Řadu let přednášel v Římském centru, nejvýznamnějším mezinárodním ústavu postgraduálních studií v oboru památkové péče.

Po listopadové revoluci 1989 začala obroda a hledání nového, zděděným hodnotám odpovídajícího poslání české památkové péče v opětovně demokratickém státě. Dobroslav Líbal se stal jedním z hlavních iniciátorů a protagonistů tohoto procesu. S mimořádnou obětavostí a pracovním nasazením dal především k dispozici veškeré své zkušenosti historika, památkáře i právníka při činnosti pracovní skupiny zřízené při Státním ústavu památkové péče pro koncipování zásad nového zákona o kulturních památkách. Bez váhání také v roce 1990 přijal obří úkol být předsedou Stálé komise ministerstva kultury pro hodnocení kulturních památek. Práci této komise, sestavené z našich předních expertů, lze jen stěží docenit. Její závažnost i kvantitativní rozsah byly dány skutečností vpravdě historického významu: česká památková péče po čtyřiceti letech tíživého poručníkování komunistické ideologie mohla poprvé zcela nezávisle, jen dle vlastních odborných kritérií posuzovat, hodnotit a určovat, co z obrovského kulturního potenciálu historických budov a sídel našich zemí musí být v zájmu trvalého uchování chráněno zákonem. Bez mimořádné odborné autority a až neuvěřitelné vizuální paměti svého předsedy by komise jen těžko mohla naplnit své poslání. Za dobu, kdy Dobroslav Líbal řídil její práci, komise přijala a kvalifikovaně odborně zdůvodnila více než 6000 návrhů na prohlášení objektů za kulturní památky, případně na zrušení tohoto prohlášení.

Stejně intenzivně působil D. Líbal na půdě Klubu Za starou Prahu, jehož byl do roku 1999 místopředsedou. Dík jeho brilantním polemikám, rozborům a komentářům k překotným změnám, jimž je Praha v současné době vystavována, stal se Věstník Klubu Za starou Prahu živým svědomím a burcujícím mementem stavu současné památkové péče, a to nejen v hlavním městě. S nevšedním elánem a soustředěním pracoval Líbal i v Mezinárodní radě památek a sídel ICOMOS, jíž byl v roce 1965 zakládajícím členem. V roce 1990 byl zvolen presidentem československého a po rozdělení federace českého národního komitétu této prestižní organizace. Své předsednictví nikdy nebral jako formální poctu. Každoročně inicioval, určil aktuální téma a zhostil se hlavního referátu nejméně tří vědeckých seminářů. Mimo to měl lví podíl i na odborné přípravě tří v České republice uspořádaných mezinárodních sympozií ICOMOS – v Českém Krumlově v r. 1995 k tématu autenticita stavebních památek a urbanistických celků, v Praze a jižních Čechách v r. 1997 o krajinném dědictví a historických zahradách a v r. 2000 k významu Prahy jako ohniska evropské kultury. Jen málokterý Čech dosáhl takového uznání mezinárodní vědecké komunity jako on. Jeho reputace nesporně přispěla k úspěchům České republiky při začleňování našich nejcennějších památek na Listinu světového dědictví UNESCO. Jeho jsou hlavní hodnotící statě návrhů pro Prahu, Kutnou Horu, Litomyšl a nejnověji Třebíč, zasvěcenými konzultacemi přispěl k úspěchu nominací Telče a Českého Krumlova.

Dobroslav Líbal spolupracoval se Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska, jehož byl čestným členem a účastnil se každoročně European Heritage Days. Přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Fakultě architektury ČVUT. V roce 1993 obdržel nejvyšší vyznamenání ČVUT – zlatou Felberovu medaili a v r. 1994 medaili University Karlovy v Praze. Za celoživotní zásluhy o poznání a ochranu kulturního dědictví mu byla v roce 1996 v Betlémské kapli v Praze nadací Alfreda Toepfera udělena Evropská cena památkové péče za rok 1995, v r. 1996 mu Česká akademie věd udělila Čestnou medaili Palackého a v roce 1997 následovala státní cena Za zásluhy, kterou dr. Líbalovi udělil president republiky Václav Havel. Ministerstvo kultury se v r. 1999 připojilo Cenou Maxe Dvořáka za památkovou péči a renomované mezinárodní sdružení EUROPA NOSTRA ocenilo jeho celoživotní úsilí badatele a památkáře Medailí za zásluhy o evropské kulturní dědictví za rok 2001. K těmto poctám přistoupila ocenění, která mu byla obzvlášť drahá. Za mnohaleté průzkumy a zveřejňování hodnot vybraných měst mu bylo postupně uděleno čestné občanství měst Prahy, Kutné Hory, Senohrab a Stříbra.

Je velmi těžké odvážit se shrnujícího pohledu na životní dílo Dobroslava Líbala. Jeho vliv na spolupracovníky – z nichž všichni se postupně stávali jeho vděčnými žáky – byl nesmírný. Nevyčerpatelná šíře jeho znalostí, metodická preciznost a systematičnost jeho práce a pronikavost jeho úsudku jsou pro nás trvalým příkladem a těžko kdy dosažitelným vzorem. Každý, kdo přišel s Dobroslavem Líbalem do styku, se nemohl ubránit naléhavému pocitu váhy jeho osobnosti. Je opravdovým štěstím, že sílu osobnosti dr. Líbala nemohli nepocítit a často nechtíce nerespektovat i škůdci a necitliví ničitelé památek. Ať již šlo v minulosti o nevzdělané komunistické funkcionáře a jim sloužící technokraty či v současnosti o ziskuchtivé hlasatele bezbřehého liberalismu a neomezeného práva vlastníka libovolně zacházet se zděděnými hodnotami. Ti všichni nacházeli v Líbalovi neohroženého protivníka, silného jak svými brilantními, právnicky jasnými argumenty, tak svým přesvědčením a morální převahou.

Pro člověka tak pronikavého talentu k vědecké práci, navíc tolikrát v životě vystavovaného politickému útlaku a existenčním rizikům, by jistě bylo nejpohodlnější uzavřít se do "ráje srdce" své badatelské práce. Nevděčnou starost o záchranu památek mohl Líbal s čistým svědomím ponechat jiným. Vždyť již samotným svým podílem na poznání a identifikaci památek učinil pro českou památkovou péči více než kdokoli z jeho vrstevníků. Dobroslav Líbal však nikdy neodděloval fascinující proces vědeckého poznání památek od mravního závazku bojovat se stejným nasazením o jejich uchování. V tomto zápase nikdy nelitoval času a energie a nikdy nepropadal rezignaci, pohodlné skepsi či dokonce defétismu. Dílo D. Líbala jako památkáře je tak živým pokračováním té nejušlechtilejší tradice české uměnovědy, reprezentované velkými jmény Maxe Dvořáka či Vojtěcha Birnbauma.

Jeho mezinárodní autoritu snad nejlépe vystihují slova kondolenčního dopisu Jeana Louise Luxena, generálního tajemníka ICOMOS: "Odchod tak velké osobnosti je těžkou ztrátou ne pouze pro jeho zemi, ale pro celé mezinárodní společenství ochrany památek. Byl pro nás "obrem" kulturního dědictví, vědcem stejné velikosti jako Piero Gazzola a Raymond Lemaire."

doc. PhDr. Josef Štulc, březen 2002


Citace zdroje dokumentu:
Josef ŠTULC: Za Dobroslavem Líbalem
On-line: http://previous.npu.cz/pp/dokum/ppclanky/ppcl020000stulc_libal/
od 22.2.2007