Přejít na: Obsah | Konec stránky

Vývoj a současné principy památkové péče

Pietní vztah společnosti ke kulturnímu dědictví a snahy o uchování jeho vybraných částí sahají hluboko do minulosti. Příklady sběratelství a uchovávání starých výtvarných a stavebních děl známe již z antiky (římské sběratelství, ptolemájovské rekonstrukce staroegyptských chrámů ad.). Ve středověku k nim přistoupil kult ostatků svatých a uctívání milostných mariánských soch a obrazů. Ohleduplnost byla v minulosti téměř vždy motivována buď určitým politickým programem či náboženským kultem, nebo byla součástí řady uměleckých historismů a stylových revivalů. Ty se staly nedílnou součástí dynamického vývoje evropského umění až do současnosti.

První velkou kulturní epochou, která znala památkovou péči v novodobém smyslu, byla renesance. Její umělecký individualismus, někdy až kult genia, vedl k přesvědčení o jedinečnosti, nenapodobitelnosti a tudíž i nenahraditelnosti individuálních děl velkých umělců a odtud k potřebě je trvale uchovat. Její obdiv k římské antice jako inspiraci soudobého umění vedl ke studiu antických památek (Brunelleschi, Donatello, Alberti, Palladio ad.) i k prvním opatřením k jejich uchování (bula Pia II., Rafael ustavený Lvem X. prvním úředním konzervátorem). Zájem společnosti o umělecké dědictví byl ovšem omezen na úzkou vrstvu společenských a intelektuálních elit a byl velmi selektivní. Tzv. estetický dogmatismus vedl k ocenění jen době blízkých slohových projevů (antika) a negaci či pohrdání ostatními (pro Jeana Baptista Molièra představovaly například gotické katedrály „hnusné obludy z nevzdělaných věků“). Stará stavební díla byla bez lítosti bořena nebo úplně přestavována v dobově moderním duchu.

Další vývoj vztahu společnosti k dědictví nejvíce ovlivnilo osvícenství a jeho společenský dopad. Šlo zejména o rozšíření obecné vzdělanosti zavedením povinné školní docházky ve vyspělých zemích (u nás dekret Marie Terezie z roku 1774), nemenší význam měl obrovský rozvoj řady vědních oborů včetně historie, archeologie a následně dějin umění (Johann Joachim Winckelmann). Velká francouzská revoluce přinesla myšlenku odpovědnosti státu za kulturní dědictví (patrimoine) národa, potřebu jeho inventarizace, uchování a zpřístupnění. Průmyslová revoluce a její negativní průvodní jevy v životním prostředí vedly k pocitu ztráty a potřebě ochrany. Socialistické hnutí dodalo ideu omezení soukromých vlastnických práv z titulu celospolečenského zájmu. Romantismus přinesl fascinaci uměním a kulturou idealizovaného středověku (Walter Scott, Adalbert Stifter, Eugène Delacroix ad.). Nacionalismus probuzený napoleonskými válkami dal ochraně památek, vnímaných jako součást národní identity, politickou a ekonomickou podporu.

Díky synergickému působení všech těchto dějinných činitelů došlo během 1. poloviny 19. století téměř současně ke dvěma vzájemně souvisejícím jevům: vytváří se institucionálně a někde i legislativně zakotvená státní ochrana památek (v rakouském soustátí C. a k. Centrální komise pro průzkum a uchování stavebních a uměleckých památek ve Vídni, 1850) a dobová architektonická a umělecká tvorba se dobrovolně zřekla úsilí o sobě vlastní styl či sloh. Nastala půl století trvající éra historismů a stylových revivalů (neogotika, neorenesance, později i neobarok a v závěru 19. století stylový eklektismus).

V péči o památky se kolem roku 1850 proti sobě vyhranily dva protichůdné myšlenkové trendy. První je označován jako puristické restaurování. Spočívalo v „očišťování“ památek od mladších slohových doplňků a v jejich přestavbách a dostavbách v dobově moderním stylu (tedy historismu) do fiktivní úplnosti a stylové jednoty (hlavním představitelem byl vynikající francouzský znalec středověké architektury a jejich konstrukčních systémů Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc). Opoziční směr akcentoval hodnotu stáří památky a namísto dostaveb požadoval preventivní péči, údržbu a konzervaci dochovaného stavu (hlavními představiteli byli britští umělečtí kritici a sociální i výtvarní reformátoři John Ruskin a William Morris). První směr po celou 2. polovinu 19. století převládl, u nás např. v pracích Friedricha Schmidta a Josefa Mockera (dostavba katedrály sv. Víta v Praze, chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, hradu Karlštejna ad.). Obnova památek se u nich stala jakousi vedlejší větví jejich vlastní historizující tvorby.

K radikální proměně došlo až kolem roku 1900. Architektura a design postupně opustily historismus. Rodící se raná moderna v podobě Art Nouveau, Jugendstilu a secese usiluje vytvořit době vlastní, na historických slozích nezávislé umění („Der Zeit ihre Kunst“ vídeňské secese). Téměř současně se neméně radikálně proměnila i teorie a praxe památkové péče. Předchozí historismus a purismus v ní postupně nahrazuje zvědečtění a modernismus. Vůdčí úlohu v tom získávají historici umění, kteří v hodnocení uměleckých děl zavrhují předchozí estetický dogmatismus ve prospěch evolučního nazírání na umění minulosti a uznání stejného významu a nezastupitelnosti všech jeho slohových projevů. Georg Gottfried Dehio v Německu prosazuje historicko kritickou metodu jako východisko zkoumání a hodnocení památek a vrací se k Ruskinovi heslem „Konzervovat ne restaurovat“. Současně v Rakousku Alois Riegl staví analýzu hodnot památek a jejich vzájemných vztahů jako východisko péče o ně. Zdůrazňuje zákonitost proměn „uměleckého chtění“ a odtud i rozdílných stylových podob uměleckých děl minulosti. Rieglův český žák Max Dvořák prosadil preferenci konzervace před restaurováním i do praxe a dává památkové péči i významnou etickou dimenzi. Vidí v ní morální povinnost vůči budoucnosti. Okruh zájmu společnosti o dědictví minulosti se v té době značně rozšiřuje (měšťanský dům, fortifikační památky, lidová architektura) a vznikají první pokusy chránit urbanistické a později i krajinné celky (u nás návrh Luboše Jeřábka kodifikovat ochranu pražských historických čtvrtí novým stavebním řádem – 1895 a vznik Klubu za Starou Prahu – 1900).

Modernismus a požadované zvědečtění památkové péče vyústily u nás v desátých až třicátých letech 20. století v novou doktrínu. Lze ji označit za analyticko-modernistickou.

Hloubkovou sondážní analýzou tato metoda odkrývala, s pomocí moderní chemické technologie konzervovala a analyticky prezentovala všechny slohové vývojové fáze památky a trvala na nekompromisním modernismu potřebných doplňků, dostaveb a funkčních adaptací.

Nová doktrína, jejímž reprezentantem byl u nás vynikající historik umění, památkář i politik a organizátor kulturního života Zdeněk Wirth, záhy začala v praxi selhávat (často přímo zhoubné účinky užívaných chemických konzervačních prostředků, porušování výtvarných celků prezentovanou analýzou, nekompatibilita moderních dostaveb po nástupu funkcionalismu).

Paralelně s úsilím zakladatelů tzv. České restaurátorské školy Vincence Kramáře a Bohuslava Slánského prezentovat celistvost poškozených výtvarných děl pomocí tzv. reversibilních napodobivých retuší vystoupil proti analytické metodě konzervace architektonických památek historik umění a památkář Václav Wagner. Jeho holistický přístup označovaný jako syntetická metoda respektoval celistvost a výtvarný ráz nejmladší fáze stavebního vývoje památky a u doplňků opět připustil návrat k historickým tvarům.

Polemický střet mezi výlučně konzervačním a syntetickým přístupem nebyl ve 40. letech rozhodnut. Zdeněk Wirth zdánlivě prosadil platnost analýzy, Wagnerův přístup však našel stovky paralel v okolní válkou zničené Evropě, kde na mnoha místech byly památky po válce pietně v historických formách obnovovány (včetně celých historických měst Varšavy a Gdaňska).

Další vývoj památkové teorie i praxe směřoval ve 2. polovině 20. století k paralelnímu užití obou protichůdných přístupů (současně realizované akce jako analytické úpravy Strahovského kláštera a vedle toho rekonstrukce Betlémské kaple, konzervace Karolína a vůči ní protikladná rekonstrukce benátských střešních štítů domů na náměstí v Novém Městě nad Metují ad.). Tento proces posléze vyústil v dnešní metodický pluralismus. Volba přístupu je dnes založena na průzkumu a poznání individuálních hodnot památky. Ta je neopakovatelnou uměleckou strukturou i historickým dokladem vyžadujícím vždy individuálně zvážený metodický přístup zohledňující i její současnou funkci. (Lze připomenout, že tomuto metodickému pluralismu dnešní památkové péče odpovídá nemenší pluralismus ve výrazových možnostech současné architektury, v níž „vše je dovoleno“.)

Přes naznačenou vývojovou proměnlivost společenského vnímání hodnot památek i volby cest k jejich uchování lze v tomto nekončícím procesu nalézt určité konstantní zobecnitelné principy. Jejich platnost, ověřenou často trpce získanou zkušeností, lze předpokládat i pro budoucnost. Poprvé byly uceleně formulovány v mezinárodní tzv. Benátské chartě z roku 1964 doplněné pro oblast památkového urbanismu Washingtonskou chartou z roku 1978 a řadou dalších navazujících mezinárodních dokumentů.

Ve značném zjednodušení a při plném vědomí neúplnosti následujícího výčtu patří k těmto principům:

  • Preference preventivní péče, tedy průběžné údržby památek před renovačními či dokonce rekonstrukčními intervencemi; součástí prevence je i dobrý územní plán a místo, které je v něm památkám přiznáno.
  • Průzkum, dokumentace a objektivní všestranné poznání hodnot památky musí být východiskem jak výběru objektů k ochraně, tak způsobů péče o ně a posléze i jejich prezentace.
  • Obnova památky musí vyváženě spojovat uchování jejích hodnot s pochopením pro udržení její živé funkce jako nejlepší záruky její trvalé existence.
  • Vědomí nezastupitelnosti originální hmotné substance památky jako zdroje její autenticity a vypovídací hodnoty a jako nositele hodnoty stáří.
  • Věrohodnost nepřímých podkladů o které se obnova opírá; obnova historického tvaru se musí zastavit tam, kde začíná hypotéza (Benátská charta).
  • Památku je třeba uchovat na místě, kde byla postavena nebo pro které byla vytvořena; přemístění památky lze odůvodnit jen výjimečně, ze záchranných důvodů.
  • O památky je nejlépe pečovat prostředky, kterými vznikly, tedy s užitím historických technologií, postupů a materiálů, jejichž kontinuitu je třeba udržet.
  • Chráníme nejen památku, ale i její prostředí a urbanistický či krajinný kontext; v urbanistickém měřítku jde o historický městský půdorys, poměr zastavěných a volných ploch včetně zeleně a historickou skladbu dominant.
  • Památková péče musí všemi prostředky obhajovat a prezentovat své cíle a aktivně komunikovat se společností.