Přejít na: Obsah | Konec stránky

Povrchové úpravy exteriéru stavebních památek

[Případným čtenářům tohoto textu i autorům komentovaných příspěvků se omlouvám za určitý subjektivismus svých úsudků. Za případné připomínky jsem předem vděčen. Jan Sommer]

Dne 7.12.2004 uspořádal NPÚ spolu s Českým národním komitétem ICOMOS konferenci, zaměřenou na zvláště citlivé téma naší památkové péče. Přestože v uplynulých desetiletích proběhlo mnoho diskusí a ačkoliv je k dispozici také dostatek pozitivních i negativních příkladů, dosud se nepodařilo dosáhnout jednoznačné shody na tom, jak má památková péče k obnově barevnosti fasád přistupovat. Možná by se mohlo zdát zbytečné o otázkách barevnosti průčelí staveb stále debatovat, avšak o významu diskusí a snah o postižení příčin nynější převážně neuspokojivé situace je skutečně třeba seriózně uvažovat. Ale bylo by vhodné také zjistit, co případně památková péče nedělá dobře a čím případně snad mohla přispět velkým škodám, které již často nebude možné odčinit; ke kritické sebereflexi vyzývalo několik referentů.


V úvodním vystoupení dr. Josef Štulc (hlavní konzervátor NPÚ, president ČNK ICOMOS) probral zvláště závažné příspěvky ze sborníku z konference konané roku 1982. Připomněl, že většina tehdejších hodnocení nepozbyla na aktuálnosti (Dobroslav Líbal, Oldřich J. Blažíček, Jan Muk, Jaroslav Wagner, Milada Vilímková, Jaroslav Macek, Milan Pavlík, Jiří Blažej, Antonín Novák,...):

  • Význam barevnosti pro architektonickou strukturu průčelí je často srovnatelný s plastickým členěním.
  • Vnímání barevnosti je závislé na povrchové úpravě barevné plochy, na struktuře povrchu.
  • Barevnost jednotlivého objektu je nutné studovat a posuzovat v závislosti na řadě souvislostí prostorových i časových (jak z hlediska proměn samotné stavby, tak s ohledem na vývoj okolní situace).
  • Pouhý fakt, že byla zjištěna historická barevnost, nemá být podnětem ke změně dochovaného stavu.
  • Nelze rozhodnout o "návratu" některé minulé podoby památky, aniž by se přitom bral ohled na estetické návyky nynější doby.

J. Muk stanovil kategorizaci barevných povrchových úprav. J. Wagner předložil námět metodiky průzkumu. M. Vilímková a J. Macek poukázali na význam archivních výzkumů, ale i na limity, které pro využití písemných pramenů platí. M. Pavlík se zabýval nepřímými prameny – plány, vedutami,... J. Blažej varoval před užíváním moderních barevných vzorníků barvářských firem, neboť většina nabízených odstínů nemá nic společného s historickou podobou, která byla dána užíváním několika málo snadno dostupných domácích minerálních pigmentů. A. Novák doporučil přednostně kvalitní historické části konzervovat a překrýt odseparovanou vrstvou, na které se provede rekonstrukce prvotního systému (dr. Štulc připomněl, že tímto způsobem se postupovalo při rekonstrukci poškozených částí sgrafit na průčelích zámku v Litomyšli).

Závěrem svého vystoupení J. Štulc připomněl závěry, jež byly přijaty v roce 1982, s tím, že tato doporučení dosud většinou nepozbyla své platnosti. Poslední ze závěrů se však dosud nepodařilo splnit – byl jím totiž právě závazek tehdejšího Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody vydat metodiku. Rozhodujícím krokem v tomto směru je i nynější konference, z níž vzejdou podněty pro dokončení metodiky, na níž pracuje Petr Macek; návrh metodiky bude v dohledné době podroben co nejširší diskusi, k níž J. Štulc přítomné vyzval.

Úkolem nynější konference by také měla být sumarizace poznatků, které byly získány při průzkumech i v průběhu památkových akcí za 22 roků, jež uplynuly od poslední velké konference.


Ve své úvodní poznámce se jako odborný garant konference nad texty z roku 1982 zamyslel i ing. Petr Macek (NPÚ-ÚP); nyní by bylo potřebné identifikovat proměny, k nimž od té doby došlo.


Prof. Mojmír Horyna (UK) se ve svém filosoficky laděném referátu dotkl řady souvislostí, v nichž se barevnost staveb vyvíjela v minulosti. Připomněl etapy nátěrů živými barvami i období více méně monochromních úprav. Do doby klasicismu barevnost často neměla jen estetický význam, ale souvisela se složitými symbolickými myšlenkovými systémy, působícími jak na volbu barevných odstínů, tak na kompozice celků i proporce detailů. Úvahy o původní podobě mají být vždy založeny především na detailním poznání, nikoliv na domněnkách o tom, co kdysi např. architektovi připadalo jako logické (tato teze byla opakována i v některých dalších příspěvcích). Zmínil se i o tom, jak na vývoj přístupu k památkám zapůsobila funkcionalistická poučka, argumentující potřebou pravdivosti materiálu. Tato dosavadní historií nepodložená zjednodušující teorie hluboce poznamenala nejen moderní architekturu, ale i památkovou péči [jistě – to, že takové výroky padaly, bylo historickou skutečností, jako jí je i to, co si říkáme dnes, nad čím váháme, atd...; nakonec by možná stálo za to zabývat se i srovnáváním reakcí našich předků na jejich dobu – každý výrok či dílo je takovou reakcí – s tím, jak se nyní chováme a uvažujeme my...]. Na příkladu odkryvu maleb na průčelích zámku v Bechyni ukázal riziko takových zásahů – ze vzácných maleb, před pár desítkami let skvěle zachovaných, zbylo nyní tragické torzo. Přesvědčení o významu prezentace autentického originálu (tedy nikov jen o významu díla samotného) vedlo k jeho zkáze... Při případné rekonstrukci barevnosti by se primárně měla udržovat poslední celistvá úprava.

Dnešní situace je krajně neuspokojivá. Pro budoucí generace však výsledek svědčí o myšlení naší doby...


Arch. Ondřej Šefců (NPÚ-ÚP) se zabýval podmínkami vnímání barev lidským zrakem. Moderní výtvory většinou fyziologii a mentalitu pozorovatelů nesledují. V minulosti se vzhledu staveb věnovalo mnoho pozornosti. Prakticky vždy tak vznikal kultivovaný výsledek (dnes se zájem esteticky založených a vzdělaných osob přesunul spíše do oděvního návrhářství nebo designu automobilových karosérií – např.).

Upozornil na příčiny častých problémů při identifikaci zkoumaných historických odstínů i na rizika práce se vzorníky. Také slovní popis barev vede k mnoha chybám. V metodice by tedy měly být vhodné způsoby stanovení odstínů navrženy.


Ing. Petr Macek předložil teze metodiky průzkumu barevnosti fasád. Návrh bude po zapracování připomínek z konference podroben diskusi (počítá se i se zpřístupněním na webu).

Zamyslel se nad památkovou péčí nyní preferovanou metodou, ustupující od obnov v logickém cyklu (obnova – nějakých 30 let přirozeného stárnutí – obnova – atd...) ve prospěch vytváření obnovených povrchů v podobě již jakoby přirozeně zestárlé.

Výsledky průzkumů nejsou vždy adekvátně hodnoceny. Např. často jsou poznatky z nábrusů označovány jako vědecký doklad, ačkoliv např. nemohou postihnout drobné místní rozdíly (např. u iluzívního mramorování). Přitom často dochází k tak základním chybám, jakou je ztráta přehledu o místě odběru vzorku!

Vážné otázky souvisejí s lokalizací sond. Sondy by měly být zásadně prováděny restaurátorskými postupy. Ve skutečnosti však žádný předpis nereaguje na rozhodující význam sondáží z hlediska dopadu na vědomosti i na stanovení památkové koncepce. Památkář by tedy měl ve svém stanovisku zcela přesně popsat, jak má být průzkum proveden. [Již jsem předkládal v této souvislosti návrhy, aby průzkumy byly realizovány na základě projektu průzkumů. Myslím, že by to bylo nejsystémovější řešení, které by do značné míry mohlo přispívat k realizaci různých průzkumů ve smysluplných vazbách organizačních i obsahových.]


Ing. Ivana Kopecká (vedoucí technologické laboratoře NPÚ) se zabývala technickými podmínkami realizace barevných úprav. Nastínila chemické složení pigmentů, vývoj užívání pojiv, atd.


Ing. Jan Žižka (NPÚ-ÚOP středních Čech) na několika příkladech ze středních Čech ilustroval přínos dokumentace i drobných reliktů na těžce poškozených zanedbaných stavbách. [V této souvislosti se jeví jako významná otázka, jež zatím asi nezazněla, týkající se osudu zpracovávaných dokumentací, jejich trvalého uložení a také snadné dostupnosti. Bez systematického zpracovávání elaborátů a jejich ukládání samozřejmě bude docházet ke ztrátám – několikrát padly zmínky o již historických průzkumech, které se staly podkladem opravy, jejíž výsledek se dochoval dodnes – a bude třeba nové opravy –, kdežto elaborát je nezvěstný! Výsledky by navíc měly být snadno k dispozici jak pro studium, tak pro potřeby koncepce úprav jiných památek. Domnívám se, že stanovení jednoznačného a výkonného systému v tomto směru je základní podmínkou rozumného fungování do budoucna.]


Arch. Eva Vyletová (NPÚ-ÚOP středních Čech) předložila několik pozoruhodných příkladů průzkumů barevnosti a dokumentovala pojetí oprav, založené na získaných poznatcích.


Dr. Lubomír Zeman (NPÚ) se zabýval různorodými příklady ze západních Čech. Ukazoval jak vhodná řešení, respektující nálezy, tak zcela nepodložené výsledky, opomíjející stanviska památkové péče (typickým módním vadným postupem je "probarvování" – výraz by asi měl být upřesněn(!) – původně monochromních eklektických fasád z doby kolem roku 1900).


Arch. Vojtěch Láska (ředitel NPÚ-ÚOP středních Čech) se věnoval poznatkům z dlouhodobého sledování barevnosti fasád. Řadu objektů Zaznamenal s odstupem desítek let. Vzhledem ke své hluboké zasvěcenosti do dění ve středočeském regionu mohl komentovat i podklady a rozhodovací procesy, jež vedly k dosaženým výsledkům. Základním problémem naší doby je dalekosáhlé odstraňování historických souvrství. Naproti tomu většina historických úprav barevnosti byla pouhým překrytím vyspravené předchozí úpravy. Respekt k historickým povrchům je dnes častější, ale rozhodně není pravidlem. Rizika jsou tak velká, že lze s určitou nadsázkou upřednostnit resignaci na opravu... Zabýval se podmínkami pro obnovu barevnosti, i limity, které omezují rozhodování památkové péče. Provedení dokumentace je do značné míry závislé na zaujetí referenta NPÚ.

Hovořívá se také o potřebě kontinuity koloritu. V. Láska se ptal, co se tím vlastně myslí. "Historický" kolorit totiž vznikal živelně. Na některých objektech se barevnost udržovala po několik cyklů oprav, jindy docházelo k dramatickým změnám. Nyní sice pečujeme o řadu sídel plošným způsobem, ale nejsme s to dojít ke srovnatelně působivému výsledku.


Doc. Václav Girsa (FA ČVUT) rovněž podtrhl, že je třeba památky sledovat jako výsostně komplexní organismus. A to jako jednotlivý objekt i v širších souvislostech. Na drastických, ale – bohužel – typických příkladech z plošně chráněných lokalit ilustroval rozklad struktury našich sídel a jejich materiálovou a výrazovou degradaci. Stav našich sídel označil jako katastrofický (pro srovnání ukazoval zahraniční příklady celistvě zachovaných měst – cvičně jsem si zkoušel představovat, jak by rozdíly komentovala památková péče pražského Magistrátu...). [V této souvislosti je třeba zdůrazňovat význam obecné kulturní úrovně, za kterou mají určitou odpovědnost i památkáři. Osvětovou činnost lze nejen z hlediska zlepšení péče označit za jeden ze základních pilířů smyslu státní památkové péče. Podpora takových činností NPÚ však dosud není vyjádřena ani v památkovém zákonu, ani jiným způsobem. Jde však bezpochyby o závažný nedostatek.]

Kritiku současné praxe shrnul do osmi poznámek.

  • 1. Laické úpravy jsou prováděny bez poznání, citu a zkušeností.
  • 2. Chybné interpretace jsou zakládány na domýšlení na základě analogií, nikoliv na dostatečných podkladech.
  • 3. Jsou ignorovány širší souvislosti a historická posloupnost. Ve městech pak vzniká mozaika objektů s barevností z různých etap vývoje (byť je barevnost založena na podrobných průzkumech).
  • 4. Odstíny jsou individuálně a nepodloženě korigovány.
  • 5. Užívají se nevhodné materiály a technologie. Nevhodně jsou odstíny vybírány ze vzorníků barvářských firem.
  • 6. Přehlíží se význam, který pro vnímání nátěru má zpracování jeho podkladu. Nepřípustný je vyhlazený povrch podkladu. Zcela nevhodné je užívání sanačních omítek, jejichž ničivé důsledky ve větší míře poznáme do deseti dvaceti letech.
  • 7. Nezohledňuje se celistvá prezentace objektu. Výsledky jsou často nedůstojné. Části průčelí jsou modernizovány, jiné se "patinují", ačkoliv se jedná o součásti jediného architektonického elementu (typicky natřená římsa nad "restaurovaným" kamenným ostěním – tím je způsobeno nesprávné oddělení původně souvisejících částí; v dalším příspěvku kritizoval řadu podobných "řešení" M. Solař). "Tvrdá" oprava je nedůstojná – V. Girsa se postavil proti tezi o cyklických rekonstrukcích barevnosti následovaných periodou stárnutí.
  • 8. Apriorní snaha o změnu existujícího stavu. Často i za přispění památkářů jsou z objektu odstraňovány přiměřené novější úpravy ve prospěch rekonstrukce starší podoby.

Na několika příkladech V. Girsa ukazoval význam citlivého restaurování patiny a autenticity a kritizoval tezi o cyklech stárnutí. Vyjádřil názor, že v nynější době nedochází k hodnotnému stárnutí.

Trend ahistorické rozháranosti vzhledu sídel je nutné zastavit. Je třeba bránit změnám existujícího stavu. Památková péče by se měla důsledně distancovat od průmyslových a sanačních omítek. U autentických památek je třeba důsledně prosazovat konzervaci a restaurátorské metody. Při péči o památky se musí prosazovat kolektivní přístupy různě zaměřených odborníků, uvážlivost a organizační připravenost.

J. Štulc se připojil s názorem, že konzervační přístupy musí památková péče především prosadit u památek, jež má ve své správě.


Arch. Miloš Solař (NPÚ-ÚP) se zabýval vztahem kamenných prvků k natíraným fasádám. Na instruktivních příkladech ukázal zničující dopad stále častého odhalování kamenných částí na architektonickou skladbu zejména barokních fasád. Kamenné prvky i sochařské dekorace by měly být důsledně ošetřovány jako součást celku.


Ing. Dagmar Michoinová (technologická laboratoř NPÚ) se zabývala fyzikálně-chemickými vlastnostmi systému podklad-nátěr. Ukazovala zejména na škodlivost moderních materiálů na organismus památky (sanační omítky). Zdůraznila význam technických průzkumů.


Dr. Štulc přislíbil v dohledné době publikovat konferenční příspěvky na webu NPÚ.

Program byl rozsáhlý, takže nedošlo k diskusi, která by nepochybně nebyla ke škodě věci. Podle vyjádření J. Štulce a P. Macka bude na webu NPÚ rovněž otevřeno diskusní fórum, přičemž všichni zájemci o věc budou zváni k účasti.


Stav barevných úprav fasád domů v našich sídlech i u řady solitérních staveb není uspokojivý. Souhrnně je situace ve většině městských celků skličující. Rozsah ztrát je velice masivní, takže nepochybně nemá jedinou příčinu; naopak – je třeba počítat s kombinací řady působících vlivů. To ukazují i konkrétní údaje o jednotlivých "kauzách". Ale také hodnocení ze strany památkářů samotných jsou namnoze protichůdná. Je pravděpodobné, že určitý soulad ve výrocích směrovaných mimo obor by nebyl škodlivý (tím nechci kvalifikovaným osobám brát právo na názor). Příslovečný cit našich předků, samozřejmě podporovaný nedostupností nevhodných materiálů, nemůže být nahrazen jen úsilím památkářů, jejichž počet je – a asi i zůstane – vzhledem k potřebě tragicky nedostatečný...

© Jan SOMMER, Praha, 9.12.2004


http://previous.npu.cz/ - publikováno 9.12.2004. Jan SOMMER: Povrchové úpravy exteriéru stavebních památek