Přejít na: Obsah | Konec stránky

Seminář STOP "Barevné úpravy kamene památkových objektů"

Společnost pro technologie ochrany památek STOP uspořádala 14.4.2005 v Národním muzeu v Praze odborný seminář nazvaný "Barevné úpravy kamene památkových objektů". Byl to již třetí seminář věnovaný krycím povrchovým úpravám kamenných soch a částí staveb. V roce 1999 bylo tématem Ošetření kamene v památkové péči a v roce 2004 Barevnost kamene a kamenných prvků fasád. Z hlediska současného stavu poznání není pochyb o tom, že se běžné druhy kamene jako je pískovec a opuka až do sklonku devatenáctého století používaly pro své technické vlastnosti, nikoliv pro svůj vzhled. Povrch stavebních konstrukcí zhotovených z kamene i kamenných soch byl překryt omítkou nebo krycím nátěrem a pohledově se neuplatňoval. Nepočetné výjimky potvrzují pravidlo. Předchozí setkání toto poznání potvrdila a zabývala se otázkou, co všechno s sebou druhotné odkrytí povrchu kamene přináší. Tématem semináře Barevné úpravy kamene památkových objektů byly předpoklady, za kterých je rekonstrukce zaniklé nebo pouze torsálně dochované barevné úpravy povrchu kamene žádoucí, vhodná či naopak nemyslitelná.

Přednášející: Miloš Solař, Jiří Kaše, Petr Kotlík, Vratislav Nejedlý, Ivana Maxová, Jiří Živný, Zdeněk Vácha a Jan Bárta. Příspěvky jsou publikovány ve sborníku.

Myšlenky: Povrchové úpravy kamene byly velmi rozličné. Barevným nátěrům a pokovení předcházela úprava povrchu vyrovnávací vrstvou. S výjimkou středověkých profilovaných článků, které byly obvykle natírány přímo na kámen, v pozdějších obdobích převažuje u architektonických prvků omítání povrchu kamene. Omítky měly různou sílu a nejrůznější úpravu, pohledovými omítkami počínaje přes nátěry na různé materiálové bázi až po lazurování a mramorování. Seminář konstatoval, že restaurátorské a laboratorní průzkumy, pokud se vůbec povrchovými úpravami kamene zabývají, se obvykle spokojí pouze s výčtem a posloupností barevných vrstev. Způsob provedení, užité materiály, technologie i životnost takových historických úprav zatím stojí zcela stranou pozornosti. To je potřeba změnit.

Je zřejmé, že problematika povrchových úprav solitérních soch a částí staveb včetně architektonické plastiky se objektivně liší a je vhodné se jí zabývat odděleně. Tato skutečnost se odrazila v referátech mimo jiné tím, že přednášející ohlašovali, zda mají na mysli solitérní plastiku nebo stavby.

Při zvažování případné rekonstrukce povrchové úpravy kamenných soch a částí staveb zhotovených z kamene je vhodné vycházet z dochovaného stavu. Pro zvážení optimálního způsobu obnovy a způsobu pohledové presentace je důležitá nejen individuální hodnota toho kterého prvku či sochy, ale i souvislost, ve které se nalézá, a účel, který má plnit. Otázka správného vyhodnocení kulturně historické hodnoty pohledového uplatnění povrchu kamene je přitom klíčová.

Rekonstrukce omítek a nátěrů na povrchu kamene je v památkové péči tématem, na které jsou mezi odborníky vyhraněné a diametrálně odlišné pohledy. O konsensu zatím nemůže být řeč. Nicméně se začínají rýsovat dvě teze. Solitérní plastiky získaly obnažením povrchu novou výtvarnou identitu. Jak upozornil Vratislav Nejedlý, je v případě některých soch doba existence s pohledovým uplatněním kamene srovnatelná či dokonce delší než "barevné" období. Konečně příkladů, kdy se barevnost dochovala v rozsahu, který umožňuje věrohodnou rekonstrukci, je velmi málo. Z tohoto vyplývá, že rekonstrukce původní barevnosti nebo lépe řečeno původní úpravy povrchu bude v případě solitérních plastik zcela výjimečná.

Na rozdíl od solitérní plastiky by části staveb zhotovené z kamene včetně architektonické plastiky měly sdílet aktuální úpravu fasády či interiéru. Platí to i pro případy, kdy dochovaný stav s pohledovým uplatněním povrchu kamene je hodnotný. Hodnota totiž nebude spočívat v pohledovém uplatnění povrchu kamene, ale v celkové úpravě fasády či interiéru, k níž patří i pohledové uplatnění kamene. To je velký rozdíl. Je-li hodnotou celková úprava fasády, je třeba zachovat nejen obnažený povrch kamene, ale i odpovídající úpravu omítek a barevnost. Konstatuji-li, že je vhodné zachovat dochovanou redakci fasády z přelomu 19. a 20. století, je zřejmé, že nemohu na omítkách rekonstruovat barokní barevnost, atd. Stejně tak je zřejmé, že je-li hodnotou patina dochovaného stavu, pak je potřeba hledat takové řešení obnovy, které tuto hodnotu zachová u celé stavby. Pokud kámen nechám a omítky natřu, nedosáhnu zachování patiny, ale nepříjemného kontrastu mezi novým a neopraveným.

Uplynulá desetiletí byla ve znamení návratů ke starší barevnosti fasád, tedy k řešení, pro jehož výtvarnou podstatu je pohledové uplatnění povrchu kamene závadou. Rekonstrukcemi historické barevnosti fasád výrazně ubylo příkladů kvalitních architektonických úprav se zakomponováním pohledového uplatnění povrchu kamene z konce 19. a první poloviny 20. století, tedy právě těch případů, které by pro svoji kulturně historickou hodnotu měly být zachovány. Tam, kde tato úprava již byla znehodnocena nátěrem omítek, je vhodné kámen opět pohledově sjednotit s celkem.

Úkolem do budoucna je tedy prohloubit poznání materiálových a technologických řešení minulosti, shromažďovat a vyhodnocovat zkušenosti z realizací a pokračovat v diskusi o tom, co je v souvislosti s povrchem kamene v našem architektonickém dědictví hodnotou.

© Miloš SOLAŘ


Citace zdroje dokumentu:
Miloš SOLAŘ: Seminář STOP "Barevné úpravy kamene památkových objektů" (referát)
WWW: http://previous.npu.cz/pp/akce/minuleakce/akce05/akce050418/. Online od 18.4.2005