Přejít na: Obsah | Konec stránky

Ochrana povrchových úprav památek a jejich částí zhotovených z kamene

Faksimile dokumentu ve formátu .pdf.


Metodické vyjádření vydal Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, v Praze dne 2.12.2004, čj. 3020/2004


Povrchové úpravy - zejména omítky a nátěry - patří k nejvíce ohroženým součástem našeho památkového dědictví. Platí to i pro historické povrchové úpravy kamenných konstrukcí, zdiva architektonických článků i sochařských děl a dekorativních prvků. Státní ústav památkové péče vydal v roce 1998 metodiku "Péče o kamenné sochařské a stavební prvky", jež opakovaně nutnost ochrany dochovaných povrchových úprav kamenných prvků připomíná jako obecný požadavek. Přesto v praxi stále dochází k ničení dochovaných historických omítek, nátěrů či dalších povrchových úprav, nejednou s odůvodněním, že pod nimi je kámen, který by se měl vizuálně uplatnit. V této souvislosti cítí ústřední pracoviště Národního památkového ústavu naléhavou potřebu deklarovat hodnotu dochovaných historických povrchových úprav kamenných prvků památek a zdůraznit potřebu jejich důsledné ochrany. V souladu s ustanovením § 32 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění proto vydává ve výše uvedené věci následující


 

metodické vyjádření:

1)
Dochované historické povrchové úpravy kamenného zdiva a kamenných prvků památek – ať už se jedná o omítky nebo nátěry – mají vysokou kulturně historickou hodnotu. Jejich odstraňování je z odborně metodického hlediska nepřípustné. Stavební úpravy či restaurátorské zásahy, které navrhují odstraňování, je třeba jednoznačně odmítnout.

2)
Povrchové úpravy kamenných prvků (vrstvy povrchových úprav) vyžadují pozornost při stavebně historických a restaurátorských průzkumech a dokumentaci. Platí to i v případech, kdy se povrchová úprava nedochovala a průzkum může být poslední možností původní stav z nepatrných fragmentů zjistit a dokladovat alespoň laboratorními metodami či shledáním nepřímých důkazů.

3)
Průzkumy omítkových a kamenných součástí památek není vhodné vést izolovaně, ale je naopak třeba si všímat vzájemných vazeb.

4)
Při průzkumech, dokumentaci, ověřování a interpretaci údajů o historických povrchových úpravách částí staveb zhotovených z kamene je vhodné brát v úvahu nejen pozitivní zjištění (dochované povrchové úpravy či jejich fragmenty, ikonografie a písemné prameny), ale i nepřímé důkazy, jako jsou:

  • historický výtvarný, architektonický a konstrukční kontext (dobový slohový názor, úprava srovnatelných prvků, tektonické souvislosti, architektonická a výtvarná kompozice)
  • záměrné či naopak nahodilé kombinování různých druhů a barev kamene, jemnost či naopak hrubost opracování povrchu, přesnost či nepřesnosti provedení a osazení líce kamenného zdiva, vyrovnání či naopak ustoupení líce kamenných prvků za líc omítky o sílu omítkové vrstvy, stopy druhotného přesekání líce kamene a další skutečnosti, z nichž může vyplynout, zda kamenný materiál zdiva byl uplatněn záměrně pro své pohledové kvality, či naopak, že se jedná o konstrukční prvek, u něhož na pohledových nedostatcích nezáleželo.

5)
Spolu s průzkumem a dokumentací historických povrchových úprav je zároveň třeba vyhodnotit, co z dochované hmotné struktury povrchu je v konkrétním případě nutno označit a chránit jako patinu, tedy relevantní složku památky, významnou pro vnímání její „hodnoty stáří“.


Toto metodické vyjádření sleduje především poznávací a ochranné zřetele. Pokud jde o přístup k obnově či restaurování památky, nemůže nahradit individuální posouzení konkrétní situace ve všech relevantních souvislostech. Metodika nechce přinášet hotová řešení, ale je návodem, jak o věci přemýšlet.


 

Odůvodnění

Povrch kamene byl po staletí opatřován na povrchu úpravami, které měly ochranný a výtvarný význam. V 19. století došlo k novému jevu – ocenění ne již jen vzácných (mramory, alabastr etc.), ale i běžně užívaných druhů kamene, a to nejen pro jejich technické vlastnosti (pevnost, trvanlivost), ale nově i pro optické kvality jejich kamenicky opracovaného, ušlechtile stárnoucího povrchu. Od 2. poloviny 19. století se povrch kamene přestal upravovat příslušnými výtvarnými a technologickými prostředky. Kámen byl u novostaveb a nových soch či pomníků zpravidla ponecháván v přírodní podobě; u zděných staveb začal být  důsledně zbavován svých starších povrchových úprav i tam, kde se dochovaly.

V důsledku těchto praktik, k nimž třeba přiřadit historické i některé zcela nedávné památkové opravy a úpravy, se staly veškeré zbytky historických povrchových úprav kamenných částí památek nesmírně vzácnými historických doklady, které je třeba úzkostlivě chránit.

PhDr. Josef Štulc, hlavní konzervátor NPÚ