Přejít na: Obsah | Konec stránky

Pečujeme o historické omítky a barevnost fasád

Historické omítky a jejich nátěry působivě dotváří věrohodný a celistvý obraz omítaných historických staveb[1]. Přitom estetická a architektonická působivost omítky na fasádách i v interiérech historických objektů není zdaleka všechno, čím k nám mohou historické omítky promlouvat.

Historická omítka je zpravidla souvrství několika dobových, přes sebe nanesených omítkových vrstev včetně dobových barevných povrchových úprav[2]. Historická omítka a její nátěry jsou vlastně jakýmsi archivem, který uchovává stopy po stavebním vývoji objektu a obsahuje doklady o estetickém cítění našich předků. Je to hmotný doklad jejich řemeslných dovedností a stupně jejich technické vyspělosti, zejména když si uvědomíme, že trvanlivost historických omítek lze počítat ne v desítkách, ale ve stovkách let. Přesto jsou historické omítky nedoceněnou součástí našeho kulturního dědictví. Proto je nezbytné připomínat, že historické omítky a jejich nátěry je třeba chránit.

Základní východiska šetrného přístupu k ochraně historických omítek a nátěrů přináší ve stručné podobě tento příspěvek. V první řadě péče o historické omítky je mezioborová disciplína, při které je prospěšné propojit specifické odborné znalosti specialistů z řad pracovníků památkové péče, architektů, projektantů, stavařů, památkových technologů, často i restaurátorů a v neposlední řadě řemeslníků, kteří práce provádějí.

Celý proces péče o historické omítané konstrukce a omítky je ovlivněn skutečností, že omítky jsou neoddělitelnou součástí objektu a navíc je stav omítek velmi závislý na stavebně technickém stavu objektu. Péče o historické omítky je tedy součástí komplexní péče o objekt, nelze ji navrhovat a posuzovat jako oddělený a od stavby odtržený problém.

Šetrná péče o historické omítky vychází z poznatku, že k poškozování omítek nedochází ve velké většině případů primárně z důvodů nedostatečné životnosti omítky, ale především proto, že jsou v důsledku provedení druhotných nevhodných stavebních úprav (kam lze zařadit i neúdržbu) omítky vystaveny podmínkám, které vedou k jejich destrukci[3]. Odstraněním nevhodných podmínek – tedy příčin poškozování omítek, dojde postupně ke stabilizaci špatného stavu[4]. Za takových podmínek je pak možná záchrana i vážně poškozených cenných originálů.

Konkrétní postup a rozsah péče o historické omítky nelze uvést jako universální a obecně platný. Je to vždy proces individuální, ovlivněný řadou činitelů, různých pro různé objekty, podmínky a vlastnosti dochovaných historických materiálů.

Při návrhu postupy obnovy, který by měl vycházet z výsledků průzkumů, je třeba respektovat, že se bude jednat o zásahy do historických konstrukcí a materiálů, takže jejich ochrana by měla být hlavním kritériem pro selekci postupů a materiálů.

Při péči o historické omítky upřednostňujeme minimalizaci zásahů do originálu před plošnou náhradou (rekonstrukcí) omítek. To je podmíněno nejprve zlepšením stavu objektu a opravou stávajících omítek doplňky, které by se měly zapojit do celku. Doplňky musí být provedeny na vysoké řemeslné úrovni, vzorem pro postup nanášení, rukopis zpracování, strukturu a barevnost povrchu jsou historické omítky v bezprostředním okolí doplňovaného místa.

Rozhodně je třeba se vyvarovat postupu, který je bohužel běžný pro současnou praxi, kdy prvním krokem obnovy historických omítek je jejich plošné otlučení. Je bláhové se domnívat, že nově provedené omítky budou lepší a trvanlivější, že takto vedená obnova bude finančně méně náročná. Navíc historický objekt s nově provedenými omítkami zpravidla nepůsobí věrohodně a v případech, kdy nejsou odstraněny příčiny, které vedly k poškození historických omítek, dojde záhy k poruchám i na nových omítkách.

Také výběr vhodných materiálů pro ošetřování historických omítek je ovlivněn konkrétní individuální nálezovou situací. V souladu s principy pro volbu vhodných materiálů pro doplnění historických omítek platí zásada, že nové doplňky musí být slučitelné (kompatibilní) s doplňovaným originálem, tj. měly by se originálu co jevíce blížit složením, tak i způsobem provedení. Je tomu tak proto, že vlastnosti materiálů jsou dány jak jejich složení, tak i způsobem, jakým byly připraveny. Proto jsou upřednostňovány materiály a postupy tradičních tj. v souladu s dobovými řemesly[5].

Historické omítky jsou nejen krásné, ale mají také velkou hodnotu. Při péči o ně se často střetávají zájmy investorů se zájmy památkářů. Investoři vždy budou prosazovat přístupy, které zajišťují prioritně trvanlivost obnovy, úkolem památkářů je chránit unikátní dochované hodnoty. Koncepčním a systematickým přístupem k péči a k ochraně historických omítek lze bezesporu vyhovět oběma stranám. Vyžaduje to však konstruktivní komunikaci obou stran a společný cíl: profesionální, důstojný, věrohodný a trvanlivý výsledek.


[1] Do jaké míry to platí je možné se přesvědčit na mnoha případech, kdy byly autentické historické omítky neprofesionálně opraveny nebo nahrazeny novými omítkami.

[2] Nezřídka omítky staveb s gotickým původem obsahují souvrství tvořená z omítek gotických, renesančních, barokních, klasicistních i omítek charakteristických pro 20. století.

[3] Jednou z hlavních příčin poškozování historických omítek je nadměrné zavlhání konstrukcí, které je nesou. Proto se nejčastěji projevy poškození objevují v soklové partii nebo (v případě neefektivního řešení stavu) nad touto patrií, dále pak v podstřeší a v místech, kam zatéká voda. Je to zpravidla způsobeno druhotně provedenými úpravami, které brání plošnému odvodu vlhkosti z neizolovaného podzákladí (a to jak v interiéru – neprodyšné, často v několika vrstvách položené podlahy, tak i v exteriéru – neprodyšné úpravy blízkého okolí stavby, např. asfaltové chodníky a vozovky). Významnou negativní roli hrají také svody dešťové vody, když svádí vodu k patě objektu namísto do kanalizace, dále pak neudržované střechy a tělesa komínů, kterými do objektů zatéká.

[4] Protože stabilizace původně špatného stavebně technického stavu zanedbaných historických objektů je zpravidla dlouhodobý proces, je vhodné plánovat práce spojené s vlastní konzervací omítek až do doby, kdy se stav objektu začne viditelně zlepšovat.

[5] Navíc jsou tradiční řemesla a technologie svébytnou kulturní hodnotou a kulturním dědictvím. Jejich existence je v přímé souvislosti s existencí památek.