Přejít na: Obsah | Konec stránky

Restaurujeme kulturní památku

Restaurování památek, děl výtvarných umění a uměleckořemeslných prací

Každé restaurování památky musí splňovat požadavky dané v České republice zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Do systému oprav – obnovy kulturních památek – zařazuje restaurování § 14 zákona, když uvádí:

  • „Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen obnova), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obce…“

Oblast restaurování dále upravuje § 14a, v jeho prvním odstavci se píše:

  • „Restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, může provádět fyzická osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům a bezúhonná, na základě povolení (dále jen “povolení k restaurování“).“

Způsob získávání povolení k restaurování upravují následující části odstavce § 14a; možnosti cizích státních příslušníků pak odstavce § 14b. a 14c.

Jakou lidskou činnost tedy označujeme jako „restaurování“?

„Restaurování“ „výtvarných děl – památek“ lze obecně definovat jako „činnost zaměřenou na snižování míry rozpadu jejich hmoty a z toho vyplývajícího zániku časem nesené informace a výtvarného sdělení“.

„Restaurování“ výtvarných a uměleckořemeslných děl můžeme popsat jako činnost, při které jsou staré struktury ochraňovány proto, aby byly zachovány jejich autentické hodnoty. Smyslem restaurátorských zásahů je udržet co nejvíce hodnot a funkcí těchto děl pokud možno neporušených (intaktních).

Pojmenování restaurování (v užším slova smyslu) je možné ve vztahu k „výtvarným dílům – památkám“ použít pro označení různých způsobů jejich odborného ošetření, při němž, na rozdíl od konzervace, může docházet i ke změně jejich dochovaného vzhledu.

Při konzervaci (v užším slova smyslu) naproti tomu jde jen o takové odborné ošetření hmotné podstaty „výtvarného díla – památky“, jež má prodloužit trvání dochované hmoty a informací, které památka pronáší časem, aniž by při tom došlo ke změně jeho vzhledu.

V oblasti „restaurování“ hraje klíčovou roli pojem autenticita, který je používán jako výraz vyjadřující pravost „výtvarného díla – památky“, jeho originalitu a původnost, pokud jde o časové, autorské a místní určení a také původnost jeho hmoty.

Ke všem výše uvedeným obecně formulovaným požadavkům musí být přihlédnuto při každé konkrétní restaurátorské akci. Ta musí vycházet z vyhodnocení seriozně provedeného restaurátorského průzkumu, na základě tohoto vyhodnocení zpracovaného záměru restaurování a musí také přihlédnout k novým zjištěním, ke kterým může dojít v průběhu restaurátorského zásahu.

Ve shodě s Benátskou chartou musí být restaurování uměleckých a uměleckořemeslných děl provázeno dokonalou dokumentací v podobě analytické a kritické písemné zprávy, ilustrované např. kresbami, kopiemi, fotografiemi, plány apod. Ve zprávě musí být zaznamenány podmínky, v nichž se památka nachází, technické a formální znaky vztahující se k procesu jejího vzniku a historii. Dále by měly být dokumentovány všechny fáze restaurování a všechny užité materiály a metody. Tato dokumentace by měla obsahovat přesné údaje o termínech průzkumů, diagnóz a jejich vyhodnocení.